2011-12-18   

VÁCLAVE, NÁČELNÍKU NÁŠ,
OPATRUJ NÁS...!
Odešel Václav Havel - poslední Mohykán

Naše hory i údolí stále pláčou a my s nimi. Odešel náčelník, jemuž zářily modré oči a jeho duch se vznášel jak orel, byť tělo přestávalo sloužit. Náš festivalový kmen osiřel. Odešel ten, jenž byl pro mě vším. Vše už nyní bude jiné. Rozdělené na dobu před a po Václavu Havlovi. Zpráva mě zastihla na brněnské ulici, zašumělo to okolo a zamotala se mi hlava. Stále se těžko hledají slova. Srdce je sevřené, hlavou mi běží mnoho vzpomínek na výjimečného člověka. Není větší osobnost v naší zemi, a to, o koho jsme přišli, se až nyní začne doceňovat. Mnoho zemí nám může Václava Havla závidět a závidí. Ano, jsem jedním ze stoupenců pravdy a lásky a našeho náčelníka, kterým se hanlivě říká „pravdoláskař“. Věřím, že kdyby byl v současné době Václav Havel prezidentem na Hradě, tato země bude mít větší renomé a bude mnohem více respektovaná i uznávaná. Jak už to však v krajinách vezdejších bývá, nejvíce na Václava Havla plivají ti, kteří mu nesahají ani po kotníky. Věřím, že nyní tomu bude jinak a Václav Havel začne být doceňován.

Ve Václavu Havlovi, byť to může znít jakkoliv pateticky, odešla má jinošská léta a mládí. Doba, kdy se formovala má vlastní osobnost. Poznali jsme se, když mi bylo 16-17 let. Děkuji za to, že Václav Havel a jeho okolí, byli ti, kteří mě výrazně ovlivnili a spoluurčovali směr dalších kroků. Jsem vděčný, že patřím ke generaci, která jej zažila. Nebýt Václava Havla trutnovský festival by v té podobě, jak ho známe, nebyl. Už v dobách hluboké totality se Václav Havel zúčastňoval našich kulturních setkání a různých neoficiálních koncertů. Neměl problém dojet do nějaké zapadlé venkovské vísky a někdy paradoxně působilo, když náčelník zastavil svého Volkswagena vedle ošuntělých policejních škodovek a čelní představitel disentu si sedl mezi dlouhovlasé mladé lidi. U fízlů, kteří na kulturních akcích málokdy chyběli, pokud je zrovna nerozháněli, to vzbuzovalo přirozeně velkou nevoli.  Tím, že náčelník neodmítal pozvání na různá setkání, vytvářel nám velkou duchovní podporu, která nám dávala sílu do dalších aktivit. I proto se logicky stal Náčelníkem našeho festivalového kmene.

Poslední léta jsme pečovali o náčelníkovu zahrádku na Hrádečku. Už v hluboké totalitě jsme obdivovali, jak vkusně, mile a nenabubřele měli s Olgou Hrádeček zařízený. V době, kdy vládl obecný nevkus, to bylo neobvyklé. Vše mělo svůj řád. Žádná kola od žebřiňáků, porcelánové kýče či květináče zasazeny do pneumatik nebo různých výlevek. Ani současná doba s plastovými okny a ukazováním bohatství majitelů nemovitostí Hrádeček neovlivnila. Byl jsem párkrát svědkem, když někdo viděl Hrádeček poprvé. „A to je ono?“ zaznívalo pod obsahem překvapivých slov. Mnozí čekali něco jiného, velkého a milionářsky okázalého. Interiér byl stále svůj a čišela z něho uspořádanost a pohoda. Žádný nábytek z Ikey. Hrádeček je a byl kultovní místo. Přál bych si, aby zůstal zachován tak, jak je, pro budoucí generace.

Při jedné z posledních podzimních reorganizací záhonků s osázením nového květenství, náčelník s úsměvem podotkl, že je zvědavý, jak vše bude vypadat na jaře… Nepopsatelně mě štve, že jsem poslední týdny za náčelníkem nepřijel a další návštěvu Hrádečku stále odkládal. Nechtěl jsem rušit. Prý to byla blbost. Do konce života si to budu vyčítat. Poslední naše setkání byla velmi milá, silná a veselá. Byli jsme v kině, v hospodě, koukali spolu na zprávy. Jednou si při televizních novinách lehce posteskl, kam se ten svět řítí. Jindy, když jsme společně s fotografem Bohdanem, řádovou sestrou a režisérem Andrejem Krobem, šli po kině do hospody, mu modré oči zářily. Náčelník  ochutnal snad vše co lokál nabízel, bylo dlouho po zavíračce a ochranka se u výčepu ošívala. Náčelník by se bavil do rána. Odcházeli jsme dlouho po půlnoci. Tvář zářila a duch byl silný, ačkoli tělo přestávalo sloužit.  Naposledy jsem to s ním zažil před měsícem a půl. Pak jsme se setkali po Václavových narozeninách, na kterých jsem zapomněl jeho zarámovanou fotografii. Přivezl mi ji na Hrádeček. Na její první straně bylo věnování z večírku, kdy končil s prezidentováním. S odstupem devíti let se mi s úsměvem podepsal na druhou stranu. Bylo to poslední věnování a naše poslední setkání.

Kdykoli k Václavovi přišli na Hrádeček úplně neznámí lidé, neváhal je štědře hostit. Nebyl lakomý, miloval společnost, miloval lidi. Bylo úplně jedno, zda jde o dělníka, bezdomovce nebo významného intouše či politika, každý odcházel s pocitem, že si dobře popovídal a něco důležitého sdělil i vyslechl. Na rozdíl od hradního nástupce Klause a podobných typů neposlouchal sebe, ale především druhé. V tom byl ohromný dar náčelníka. Neznám nikoho, kdo by po nějakém rozhovoru s ním odešel zklamán. Miloval lidi, společnost a diskuze. Obdivuhodná byla jeho pokora. V posledních letech z něho vyzařovala čím dál tím víc. Když v různých rozhovorech jeho modré oči zářily a jeho duch vzlétal jako jestřáb, byla to radost.

Náčelník odešel v tichosti a jeho nedávné setkání s Dalajlámou bylo víc než symbolické. Věřím, že náčelník s Magorem vymyslí nějaké skopičiny v undergroundovém nebi, odkud se baví tím, jakými přízemními věcmi se tady zaobíráme. Říkal mi, že jsem přítel. A jako přítel teď pláču. Opustil nás náčelník světového formátu. Václave, náčelníku náš, opatruj nás!

Martin Věchet, Geronimo Open Air Festival Trutnov